Stejné místo, stejné roční období, ale vše jiné

Oteplování změnilo i ráz krajiny v ornitologickém parku a z počátku mi tovzalo chuť nejen do focení.

Druhá návštěva francouzského Camargue se nesla v duchu přírodních změn, které nám přináší globální oteplování. Jen naprostý ignorant, který neumí sledovat přírodu by si tohoto negativního jevu mohl nevšimnout. Už r. 2015, kdy jsem navštívil Oregon v USA, ukázal, že oteplování se nevyhne nikomu. Podnebí tam bylo po desítkách let jiné, než na které jsou tam zvyklí. V Camargue v r. 2017 to bylo podobné. Vodní plochy na půl vyschlé. Plameňáci brodící se spíše v blátě než pochodující ve vodě, jak jsem je tu viděl v r. 2014. Mokřady vyschlé a všude jen vrásčité, popraskané a napůl uschlé bahno. Pro zdejší krajinu katastrofa a nepěkný obrázek pro kohokoliv, kdo má přírodu v srdci. Fotit se téměř nedalo a najít kousek místa, kde to bylo lepší dalo opravdu zabrat.

Den se změnil v peklo s pálícím sluncem, kdy rozhodně nemá cenu ani vytahovat foťák. Všem těm trotlům se stativy, kteří se opět tlačily na těch notoricky známých místech to asi bylo jedno. Ti cvakají o100šest vše, co se hne. Hlavně, když můžou v klidu stát na svém fleku. První den jsem chodil po parku a se znechucením sledoval zmenšené vodní plochy a plameňáky, kteří díky tomu postávali ve středu tůní a jezírek. Bohužel dost daleko na to, abych je mohl fotit a jít k nim blíž přes to napůl suché bláto nešlo a ani jsem neměl chuť to nějak zkoušet a zbytečně je plašit. Už tak měli myslím svých starostí dost, když se zapadlí v blátě snažili v té troše vodě hledat svou přirozenou potravu – zde zejména žábronošku solnou. Silně pochybuju, že v těch zatuchlých kalužích něco živého bylo.

Tenhle rok jsem tu nezahlédl ani jedinou ještěrku, na které jsem se těšil a sliboval si, že tentokrát se na ně zaměřím a nějak se pokusím si je vyfotit. Marná sláva, r. 2017 byl v Camargue bída a příroda nám tu ukázkově nastavovala zrcadlo.

Pár rad pro případ….

Kdo fotí přírodu, tak tohle zná. Pro začínající je tu pár rad, jak se tu dá fotit a co je dobré nepodcenit.

Když se řekne focení plameňáků, tak většina v tom nevidí nic složitého. Prostě si stoupnete někam blízko k vodě a když se nějaký ten kousek objeví, tak cvakáte. Jenže bohužel. Takhle to nefunguje – tedy ne v případě, že se nechcete rovnou zařadit mezi tu bandu zazobaných cvakálků, co si právě takhle s technikou za 300 000 Kč stoupnou pěkně se stativem před totálně zadělaný volavčí strom a celý den tam fotí fotky úplně o prdu.

Kdo ale jen potřebujete nutně zaplnit kartu, tak je tohle ok. Pokud ale chcete nějaké zajímavější fotky, tak jednak musíte pěkně na zem a zkusit fotit co nejvíc v rovině s vodní hladinou. Dost často je to naprosto nemožné a ujišťuji vás, že s objektivem 300mm a více, budete mít po prvních 2 hodinách co dělat s rukama. K tomu musíte vzít v potaz, že kolem vody je tu hromadu ptačího trusu, do kterého s sebou prostě buď plácnete nebo ne, ale pak se vám počet míst k focení dost limituje.

Ideální je do parku přijít tak po 15-16 hodině, kdy se teprve dá rozumně fotit a světlo je už dost nízko a má teplejší barvu. Odpolední trajdání po parku je unavující a za těch pár cvaků, co se vám možná podaří to prostě nestojí. My do parku jezdili ráno a odjížděli po západu slunce, a to vám můžu přísahat, že jde o pořádný zápřah. Park obejdete za tu dobu několikrát a ve chvíli, kdy se dá hezky fotit jste totálně unavení.

Doporučuju s sebou dost pití a také něco na omytí či očištění techniky. Občas se stane, že vám někam cákne voda, bláto atd. Ale to už jsou takové samozřejmosti. Pokud mluvíme o technice, pak určitě objektiv 300mm a více. Sice jsem nějaké fotky udělal i mým tehdejším makrem 150mm, ale to už je spíše o štěstí na situaci a určitě se na to nedá spoléhat. Čím menší světelnost objektivu, tím lepší. Někdy bývá problém odpíchnout objekt od pozadí a čím menší slonu budete moci nastavit, tím líp pro vás.