Portland – tam kde je příroda součástí města

Město, které by možná mohlo jít příkladem evropskému stylu, aneb když neukrajujeme přírodu kus po kusu na úkor naší rozpínavosti.

Marně tápám, jak popsat tak notoricky známou zemi, jakou jsou USA. Už dávno to není zapovězené místo a přesto se mi zdá, že v povědomí Čechů je značně vzdálené realitě. Nebyl jsem jinde než v Oregonu, Portland a jeho okolí jsem procoural celkem důkladně. Navštívil jsem hlavní město Oregonu – Salem. Zavítal jsem i do univerzitního města Eauginu. Viděl jsem nádherný Crater Lake nacházející  se v jižní části Kaskádového pohoří v kráteru vyhaslé sopky Mazama. Potkal jsem spoustu lidí. Viděl plno nezvyklostí nebo podivností. Zažil jsem si nemocniční péči a ošetření. Jedl jsem v restauracích, fastfoodech i doma. Jezdil jsem tu autobusem, tramvají i autem. Nemůžu říct, že bych nebyl schopný menšího srovnání s Evropou a zejména Českou Republikou. Pokud jsou ovšem nějaká srovnání vůbec možná, tak víceméně jen na nějaké konkrétní úrovni.

Lidé – rozhodně mám lepší zkušenost z Ameriky. Je to téma na samostatnou kapitolu. Můžu vám ale jistě říct, že kyselé české ksichty mi tam rozhodně nechyběly.

Jídlo – otázka za milion. Rozhodně lepší výběr kvalitnějších potravin. Cenově různé, ale za cenu co u nás jsem se najedl a napil mnohonásobně lépe.

Příroda – Tohle je jednoznačné. V Portlandu a okolí bylo tolik příkladů na tohle téma, že by nám mohli vydat manuál, jak pracovat s přírodou v našich městech. To, co děláme u nás je vražda přírody. Záměrně neporovnávám přírodu jako celek, to srovnat nelze. Pokouším se porovnat spíš přístup k přírodě ve městech, což je opak toho, jak se nakládá se zelení v našich městech a jejich okolí.

Sportovní vyžití – když navštívíte Portland, hned vám bude jasné, proč jsou Američané jedni z nejlepších (ne-li nejlepší) sportovců na světě. Většina lidi se zde hýbe. Běhají nebo jezdí na kole do práce. Navštěvují kryté bazény, posilovny. Po práci vycházejí do blízkých lesů a parků na túry atd. Každopádně je naše představa o tlustém Američanovi s hamburgerem v ruce možná jen obrázek nás samých v zrcadle. Je tu plno míst ke sportování zdarma – tenisové kurty aj. Hrál jsem tu tenis téměř obden. Město má plno sportovních klubů. Pod okny bytového komplexu jsme měli fotbalový stadion Portland Timbers, což samo o sobě byl nepopsatelný zážitek.

Fauna – vážky

Někdo by fotil styl života, zajímavosti města, já se těšil zejména na vážky.

Fotit vážky v Oregonu je pro obdivovatele tohoto 330 milionu let starého druhu hmyzu veliký zážitek. Když jsem se připravoval na cestu do USA, tak mimo plno různých příprav ohledně cesty samotné, dokumentů, povolení aj. jsem se důkladně zajímal o okolí Portlandu a o to, kde bych mohl nejlépe a nejpřístupněji fotit vážky. Na různých facebookových skupinách o vážkách v USA jsem získával informace a do mapy jsem si kroužkoval místa, kam se na ně vydat.

Jenže člověk míní a příroda mění. Rok 2015 byl extrémně teplý, a to nejen u nás, ale i v Oregonu. Portland, který je jinak údajně celkem deštivý i v letních měsících se utápěl v tropických parnech kolem 40°C bez kapky deště. Vlastně mírně pršet začalo až pár dní před naším odletem. Díky těmto vedrům vyschlo hned několik vodních ploch. Po lesních potůčcích a menších říčkách zůstala jen vyprahlá koryta bez života. V některých parcích vyschly velké vodní plochy, kde kolem bylo jen popraskané vlhké bláto a život se úchylil daleko do středu jezer a jezírek, kde se držela vláha v blátivých loužích. Daleko od vás, bez možnosti se tam dostat.

Téměř všechna místa, co jsem měl na mapě jsem postupně vyškrtal a nezbylo než bloudit po mapě a hledat nějaká jiná místa a ty na blind navštěvovat s nadějí, že to třeba tam vyjde. Na jednu stranu musím uznat, že tohle byl nakonec nečekaný přínos jak pro mě samotného, tak pro focení, Hledání mě naplňovalo jakýmsi adrenalinem dobrodruha. Objížděl jsem a obcházel místa daleko od samotného Portlandu, kde jsme bydleli. Někdy jsem nepotkal živáčka, i když jsem byl jen 30km od Portlandu. Procházel jsem odlehlé čtvrti města a procházel místa, kam samotní lidé z Portlandu nechodí. Poznal jsem město i daleké okolí tak perfektně, že u nás v ČR snad není většího města, které bych znal podobně.

Příroda je tu všude a to je to nejkouzelnější na tom celém. Můžete fotit v malém parku uprostřed města a uděláte nádherné fotky. Přímo ve městě jsem fotil jak vážky, tak kolibříky. U oceánu zase elky – jak se zde nazývá jelen wapiti. S kamarádem jsme šli k pláži a najednou jsme stáli přímo uprostřed velkého stáda. Když si uvědomíte tu krásu, kdy stojíte pár metrů naproti divokému zvířeti jako je wapiti a najednou zjistíte, že jich je kolem vás několik desítek, tak jde o nepopsatelný pocit, který vás naplní obdivem, divokostí a úžasem. Našel jsem pavouky velké jak střed lidské dlaně, našel jsem velkou volavku, která lovila, i když jsem stál na vzdálenost 1m od ní, a pozoroval jsem ji několik dlouhých minut, jak trpělivě čeká na svou kořist. A to nepočítám, kolik lidí se se mnou díky focení dalo do řeči a vyzvídalo jak a co fotím a poté obdivovali obrázky létajících vážek na displeji foťáku.

Lidé a město

Aneb to. co běžně nefotím a zpětně toho ohledně Portlandu lituju. Když se za svým focením ohlížím, tak jsem se až zbytečně upnul na téma vážek, které běžnému člověku moc neříká a lidi mimo okruh nadšenců to moc nebere.

S odstupem času začínám vnímat vnitřní rozpor v pojetí focení a rozhodně  bych dnes více fotil město Portland a lidi v něm. Město bylo plné kouzelných a zajímavých míst, výstředních a nevšedních lidí. Západy slunce sledované přes řeku Willamette, výhledy z kopců nad Portlandem s Mount Hoodem v pozadí aj. aj. Rozhodně se dali pořídit fotky, které by oslovili větší okruh diváků a i mě samotnému by po čase připomněli víc zážitků než fotky vážek nebo kobylek. Ale co, člověk by neměl lamentovat nad tím, co neudělal a těšit se alespoň z toho, co se povedlo.

Ve městě velikosti Portlandu se pořád něco děje. O víkendu jsou trhy u řeky, kde můžete vidět různé pouliční umělce. Téměř na každém rohu se něco děje, támhle je jezzový festival, kousek dál sraz lidí se zájmem o cosplay aj. Pro street fotografa je to dokonalé místo na pořízení nádherných fotek. Bohužel, já to pojmul po svém, stejně jako jsem pár let fotil všude – hmyz, zvířátka a až na posledním místě, tak nějak bokem něco jiného.

A jak bylo po návratu?

I když nešlo o letitý pobyt mimo ČR, tak musím říct, že návrat do našeho světa nebyl nijak lehký a trvalo mi pár týdnů, než jsem zase najel na náš styl.

o návratu z USA mě přepadla jakási frustrace z toho, že bych se měl zase zapojit do pracovního života tady. Pracovní prostředí v portlandském Street Car, kde jsme se podívali na instalaci zabezpečovacího zařízení v tramvajích mělo svoje dané postupy. Jak si ale člověk navykl na pracovní morálku a způsob řešení problému a požadavkům Američanů, pak jsem musel usoudit, že to prostě funguje mnohem lépe, jak u nás.

Pracovní styl ala Babica. Nemáte tohle, tak si poraďte a nějak to udělejte tam prostě nefunguje. Vše se dělá s rozmyslem, metodicky dle plánu a hlavně přesně tak, jak je v dokumentaci. Zpočátku to může přijít nám Čechům jako podivnost, ale jak do toho člověk najede, tak najednou chápe to, jak vnímají např. Češi práci Ukrajinců u nás.

Nakonec však přišla příjemná tečka za celou cestou. A to, že mojí fotku našel editor amerického časopisu o přírodě a vyřádal si mou fotku šídla na dvoustranu pro hlavní článek čísla o migraci hmyzu. Částka za fotku, kterou mi nabídl byla na naše poměry tak absurdní, že jsem z počátku myslel, že jde jen a jakýsi internetový podfuk…no nebyl a foto tak vyšlo v americkém magazínu vydávaném THE NATIONAL WILDLIFE FEDERATION s názvem NATIONAL WILDLIFE MAGAZINE. No a těšilo mě to mnohem víc, než mít foto v nějakém domácím plátku, kde otisknou fotky kde komu, hlavně, když leští ty správné kliky.

Dále vyšel článek o naší práci v USA i v mosteckých novinách a e-mosteckém deníku.